Nejzajímavější považuji životopis tohoto mého prapradědečka, který jsem našel v pozůstalosti svého dědečka. Tento životopis s drsnou skutečností odráží život v 19. století, bohužel není dokončen. Další listy nebyly nalezeny, nicméně ve fantazii si můžeme představovat mnoho různých, krásných konců.....
Johann Apostl Nečas narozen 1844. Co žák počal do školy choditi v roku 1850 však ale nepřál mu osud příznivosti jeho, aby snad
mohl do dvanáctého roku, do školy choditi. Nemůžem to jináč vzít, jen
osud jeho to nechal míti, neb snad proč, nemůžem ani popsati. Na konec roku
1847 přišel strýc a žádal otce o syna, aby mu ho za vlastního svěřil.
Otec jsa bídou a nouzí obtížen, z lásky mu jeho žádost vyplnil a
svoje dítko sedmirokého za vlastního propustil. Když otec své dítko propouštěl,
matka držela svého syna sedmiletého v náručí a trpce nad ním
zaplakala. Otec též políbil synka svého a odevzdal strýci syna do rukou
jeho. Přitom napomínal strýce, že je to nejmilejší hoch ze všech dítek,
aby snad s ním zle nenakládali. Strýc stiskl ruku a pravil nebojte se,
bude se mít dobře. Synek obrátil své oči na matku a na otce a dal jim svoje
dětinský políbení. Matka – otec požehnali synka svého a strýc Franc Horáček
uchopil hocha za ruku a pádil z Deštnýho jak by byl něco zlého spáchal.
Nedaleko vsi mu šla teta naproti. Ach, z veliké radosti uvítala dítko i
svého manžela, poněvadž žádných dítek neměli. První jejich řeč byla,
budeš Honzíčku poslouchat? Vypověděl synek, ano tetičko chci vás vždy ve
všem poslouchati. Strýc spustil, musí poslouchati. Dyž mě ho odkazovaly za
vlastního, kdyby neposlouchal, naporučil otec, abych jej dobře zřezál. Teta
odpověděla, toť se ví, že se mu nic neodpustí. Hošík hleděl jako
zjeven, dyť otec přec prosil aby mu zle nedělali a tady slyší o bití. Šak
již tenkráte věděl hoch, že je politika a dobráctvo mezi lidem. Přivedli
hocha domu a hned mu nařídili co všechno na práci míti bude. Pakli to v pořádku
dělati nebude, bude přísně potrestaný. To byla práce: musel hned hrnce umývati,
stole, zem a vodu nositi ve dvou nádobech na ramenách. Pakli nebýla práce
podle jejich chuti byl vyplacen. Vzali si hocha jednou do práce a naporučili
jemu, kdykoliv by se ho někdo na něco ptal, aby vždy odpověděl, já nevím,
tak že s tím nejdále dojde a každý s tím spokojen býti musí.
Jesli hošík někomu něco pověděl a neb požalovál byl rázem zbit, takže
v krátkém čase nabyl rozumu a choval se jak mu bylo přikázáno. Teta
uměla všelijaké modlitby, mezi třema dni musel hošík všechny modlitby uměti.
Čtvrtý den musel všechny modlitby nazpaměť odříkávati, do kostela musel
choditi, každé kázání od hrubé mši svaté nazpaměť věděti. Kdyby ale
se byl v něčem zmýlil, byl výprask hned. Co měl chuďas dělati, nesměl
žádnému nic žalovati. Příkaz veliký, kdyby byl synka otec za rok navštívil,
nesměl s ním po tajmo mluviti. Jen před něma, co se to zeptali a otec též
nesměl synka na stranu vzíti ani se ho na něco vyptávati, neboť měl naporučeno
svému otci a matce se nehlásiti, neboť musel tetu a strýce za rodiče nazývati,
tetě maminko a strýci tatínku. Smutný tento život pro hocha byl, můžem
myslet, že rozumem byl ještě tak bystrý. Když byl hoch u strýce asi půl třetího
roku, žádali od něho všelijaké obtížné práce, kterým ještě hoch
nebyl schopný a silný. Musel do lesa s trakačem jezditi a dřevo z dalekého
lesa domů svážeti. Stalo se jedenkráte, že v městě Jevíčku byl
jarmark. Strýc a teta vypravili se na jarmark, nařídili hochovi, že musí do
lesa na proutí na košťata. Hoch měl k svoji ruce obyčejně malou sekerku.
Žádal tetu aby mu sekerku vydala, že proutí s ní naseká, teta mu ji
vydat nechtěla, říká, nezbedo chceš aby ti ji někdo vzál? Hoch se nenechál
odpravit, jen sekerku žádal, že ji v pořádku domů donese. Teta mu
sekerku donesla a řka, příjdešli bez ní, tak seš nebožtík a nebo tě na
karlátce oběsím. Hoch nedbal na to netuša nic zlého, odebrál se do lesa.
Teta s trýc odešli na jarmark a tam se zdrželi až do večera. Hoch neměl
ničeho sebou jen sekerku a prováz do kterého měl proutí svázati. Hoch
nasekal nůšu proutí, netuša nic zlého postavil ji na břeh aby s ní
lehčeji vstát mohl. Když ji měl připravenou, napadla ho myšlenka, že má
ostrou sekerku, aby si usek nějakou pěknou hůl do ruky. Šel několik kroků
dále, tam byla vysázená školka s pěkným všelijakým stromovím. Hoch
však neviděl v tom žádnou vědu, že to je schválně vysázeno, vyhlíd
si jeden rovný stromek, který se mu za hůl hodil, v tom právě co hoch
na hůlečku ťuká, přišel revírník s velikým honícím psem. Dřívec
poslal psa na hocha, pes skočil na něho a povalil ho a držel ho tak dlouho až
revírník přichvátal. Revírník bez meškání uchopil karabáč a pořádně
mu na katě nastříhal, nebylo toho dosti, ještě mu sekeru zebrál. Hoch zeťal
ruce, padl na kolena, prosil pro Boha, aby mu sekerku nebral. Revírník na to
kor nic nedbal a také přes lopatky pár výborných mu strčil. Hoch nevěda
co si počít má, nemohl zapomenout na tetino přikázání. Revírník uháněl
k obědu a hošík v lese. Hošík poklekl na kolena svá a prosil
Boha o pomoc, ale v tom čase ani nemohlo to býti, aby mu Bůh v tej
chvíli pomoh . Rozhlížel se hoch na všechny strany, myslel že mu Bůh
přec nápomocný bude. Když ze žádné strany pomoc neviděl dal se
znova do hrozného pláče. Copak mám dělati, bez sekerky domu jíti nesmím
neb znám tety její zlobu, ta by mě jistě zabila. Vklek na kolena i pomodlil
se 3x Otčenáš a 3x Zdrávas Marija
a odebral se na břeh kde nůše s provazem svázaná na něho čekala a
odvázal provaz a šel kus cesty a tam nalezl hlubokou dolinu, která byla od
vody před lety vymletá, slezl do ní, vyhrabal rukama díru a zahrabal provaz,
myslel tu chvíli jako by ho pochovával. Když byl tak učinil, vylezl z díry,
plakal a naříkal. Očima kolem dokola točil, nevěda na kterou stranu se obrátit
má, šťastná myšlenka od Boha mu přišla, po krátkém rozmyšlení se
pustil……..